Tak a je to tady. Letíme.

Tak a je to tady. Letíme. Výpovědi podány, batohy zabaleny, dokumenty připraveny, už se jen se všemi rozloučit a je to.

No, vypadá to jednoduše, ale stálo za tím spousta rozhodnutí a práce.

Víza

Poprvé jsme si začali hrát s myšlenkou opustit životní jistotu v podobě bydlení a pravidelného příjmu peněz a vydat se na druhou stranu zeměkoule přesně týden před oficiálním podání žádosti o víza loni na jaře.

„Tak co, Jáchy, zkusíme to?“

„Jo, proč ne,“ odpověděl. Spousta našich kamarádů o víza žádala a většina je nedostala, my o to tolik nestáli a ejhle. Zvládli jsme to oba, během 20 minut. Náhoda? Štěstí? Já na náhody moc nevěřím. Prostě to tak mělo být 🙂

Pro podání víz musíte splnit základní podmínky, o kterých píše třeba portál VisitKiwi.cz. Mezi hlavní požadavky patří věk 18 – 35 let, čistý trestní rejstřík a dobrý zdravotní stav. „Vyhrává“ ten, kdo nejrychleji vyplní formulář a následně přihlášku zaplatí.

Jakmile jsme přihlášku zaplatili, věděli jsme, že máme na půl vyhráno. Já se začala extrémně radovat. Jášovi to došlo asi až po třech dnech, kdy mi napsal zprávu. „Klári, my fakt jedeme?“. „Jo!“.

Jenže v té době jsme měli před svatbou a absolutně jsme netušili, zda bude převod víz na můj nový pas možný. Dohodli jsme se, že vše vyřešíme až po svatbě a budeme se věnovat přípravám. Párkrát jsem Jášu přistihla, jak místo plánování zasedacího pořádku kouká na dokumenty o Zélandu a sebe taky.

Přišel říjen a s ním i oficiální schválení převodu víz na nový pas. Kurnik. Fakt se to děje..

Práce

Spousta našich kamarádů i rodina se ptali.

„A co práce?“

„To budete dávat výpověď?“

„A co budete na Zélandu dělat?“

Přijít o práci není pro nikoho příjemné, rozhodnout se opustit ji dobrovolně zrovna tak. Pro mě byla agentura Fragile skvělou zkušeností. Za 2,5 roku jsem získala mnoho nových zkušeností, poznala super firemní prostředí a kulturu a hlavně jsem získala spoustu nových přátel. (Pusu posílám!) Věděla jsem ale, že nastal čas posunout se dál, i když ne profesně 🙂

Jáša svou práci miluje a díky skvělému šéfovi dostal možnost si vybrat dlouhodobou dovolenou a po našem dobrodružství se k ní zpět vrátit.

Takže slavíme a jdeme balit kufry.

Balíme kufry

(teda, spíš krosny)

Po strávených Vánocích s naší rodinou přišlo na řadu balení bagáže. Samozřejmě já, která se neumí sbalit ani na dovolenou, na tož na jeden rok, jsem už plašila od podzimu. S chlapama to je totiž jednoduchý. Stačí jim pár triček, dvoje kraťasy, funkční prádlo a jedna sada turistického oblečení a je to. My ženský chceme vypadat dobře za každé příležitosti. I když jdeme zrovna s odpadky v teplácích před barák, stejně si na sebe tu fešnou mikču hodíme (nebudeme přeci před sousedy vypadat blbě, žejo).

I přes pár menších dohadů – „Klári, fakt budeš potřebovat s sebou dvoje šaty?“– jsme se nakonec do dvou větších krosen a menších batohů (jako příruční zavazadlo) zabalili.

Pápá, letíme

Děkujeme rodinám, ale i kamarádům za parádní rozlučky a uvidíme se za rok! A hlásíme, dveře jsou tu pro vás otevřené, tak šup, kupujte letenky a přileťte za námi.